Opustila prostředí akutní nemocniční medicíny, aby pomáhala rodinám s nevyléčitelně nemocnými dětmi. „Moje práce mi přináší největší profesní a osobnostní růst. Dříve byla zaměřena hlavně na zdravotní hlediska. Nové souvislosti mě velmi obohacují,“ popisuje zdravotní sestra Domu pro Julii Dagmar Tonnerová, která poskytuje dětem láskyplnou domácí péči. Jak vypadá její práce nyní? A jakým výzvám čelí ve své profesi, při které jezdí do domácností po Jihomoravském kraji, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jaké byly hlavní důvody, proč jsi se rozhodla přejít z práce v nemocnici k péči o nevyléčitelně nemocné děti v Domě pro Julii?
Celý svůj život jsem pracovala v akutní medicíně, převážně v chirurgických oborech, na jednotkách intenzivní péče, operačních sálech, ARO a podobně. Po mnoha letech praxe jsem začala cítit, že se kruh uzavírá a v mém oboru nemám více prostoru pro rozvoj. Cítila jsem, že bych mohla svou práci ještě posunout dál, dělat trochu jinak a třeba i lépe. Tato touha mě udržovala otevřenou k novým možnostem.
Nehledala jsem aktivně jinou práci, ale jednoho dne přišla moje dcera, která pracovala v dobročinném obchodě Domu pro Julii, a řekla: „Hledají tam zdravotní sestřičku, nechceš se tam podívat?“ Nakonec jsem šla. Neměla jsem moc konkrétních informací o činnosti organizace. Po prvním setkání se zdravotní sestřičkou Terezkou, která mě vzala za prvním dětským klientem domů, kam dodnes dojíždím, jsem věděla, že je to to pravé. Že je to přesně to, na co jsem čekala.
Můžeš nám popsat, jak vypadá tvůj běžný pracovní den v Domě pro Julii? Jaké aktivity podnikáte s dětmi? Můj běžný pracovní den začíná tím, že ráno vstanu a jedu za určeným dítětem. Poskytuji péči vážně nemocným dětem, většinou připojeným na přístroje udržujících fyziologické funkce. Mám povinnosti zdravotní sestry, které vím, že musím splnit, také například hygienická péče, zajištění správného chodu přístrojů, měření fyziologických funkcí, částečně podobně jako na jednotce intenzivní péče. Tuto práci si musím rozvrhnout do určité doby a dále kombinovat s další péčí, například smyslovou aktivizací, herními aktivitami a jistou prací s psychikou dítěte. Malujeme obrázky, často si zpíváme, je to jistá forma muzikoterapie. Do některých rodin vodím svého psa, chodíme ven, posloucháme podcasty, sledujeme sportovní pořady. Také provádím rehabilitaci, kterou fázuji třeba do několika částí dne, podle toho, v jakém zdravotním stavu se dítě nachází. To je vlastně to, co mě na tom nejvíc baví, každý den upravuji danému dítěti aktivity na míru.
Jak využíváš své předchozí profesní zkušenosti z nemocnice ve své aktuální práci? Bez svých profesních zkušeností si to vůbec neumím představit. Jsou pro mě základním stavebním kamenem. Mám ale vnitřní potřebu pokory před svými znalostmi, což je klíčové pro práci v oblasti péče o vážně nemocné děti. Myslím, že je to velmi důležité, bez toho bych svou práci nemohla zvládnout s klidným svědomím. Protože se každý den můžu dostat do nějakého nepříjemného okamžiku, kdy dítěti není dobře, kdy má nějaké křeče, kdy dokonce může dojít k selhání životních funkcí. Musím velice dobře znát anatomii, vědět detaily daného onemocnění, velmi dobře znát i samotné dítě, abych prakticky dokázala v domácím prostředí odhadnout na základě dostupných měření, jak moc vážný ten stav je a jakým způsobem ho ošetřím. Bez svých předchozích profesních zkušeností bych toho opravdu nebyla schopná.
Jaké byly tvé první dojmy a zkušenosti v Domě pro Julii, a jak ses přizpůsobila novému prostředí a pracovnímu týmu?
Jak jsem už lehce naznačila, začalo to, když mě Terezka vzala do první rodiny. Tehdy jsem neměla moc bližší představu. Když jsme překročili práh domu, zjistila jsem mnoho důležitých informací. Především po prvním očním kontaktu s dítětem jsem hned věděla, že tohle je práce, kterou chci dělat. Okamžitě mě to oslovilo, byl to úžasný pocit. Myslím, že jsme se přizpůsobila poměrně rychle, ale ten proces toho přizpůsobování je stálý. Není to tak, že se jednou přizpůsobíte a tím to končí. Dům pro Julii je stále poměrně nová organizace, kde dochází k takovému skoro „raketovému růstu“. S tím, jak přichází noví lidé, některé věci se mění a posouvají k lepšímu, tak je přizpůsobování velmi důležité. Je to o společném hledání cesty, otevřené komunikaci a spolupráci.
Jak spolupracuješ se svými kolegyněmi v Domě pro Julii? Jaká je atmosféra v týmu a jak se podporujete navzájem? Můj pracovní tým je pro mě klíčový, ať už jde o spolupráci s ostatními zdravotníky nebo sociálními pracovníky. Komunikace a respekt jsou základními hodnotami naší práce. A právě bez vzorné a úžasné spolupráce s celým týmem si svou práci neumím představit. Vypadá to, že je to pouze o členech týmu přímé péče, kteří dochází přímo do rodin. Já jsem jednou z těch, co se o nemocné děti v domácnostech stará, ale za mnou stojí celý tým organizace, administrativní zázemí, které připravuje půdu pro to, abych se mohla bezpečně pohybovat v domácnostech rodin. Komunikace napříč naší organizací je alfou a omegou v naší práci. Je to zároveň dovednost, na které se musí neustále pracovat. Nepřichází sama, je nutné aktivní úsilí, ale stojí za to. Bez ní si to neumím představit. Navíc atmosféra je fakt skvělá. Myslím, že se všichni vzájemně podporujeme, a především nevyhledáváme zbytečné problémy – nehledáme je tam, kde opravdu nejsou. A to se mi fakt líbí. Máme k sobě vzájemný profesní a zároveň lidský respekt i úctu.
Co vidíš jako největší výzvu ve své práci a jak se s ní vyrovnáváš? Největší výzva pro mě není tak jednoznačná, na tuto otázku hledám těžko odpověď. Některé věci bych mohla označit jako výzvu, jenže já to tak vůbec necítím. Svou práci vykonávám s tím nejlepším svědomím, snažím se dětem dát to nejlepší, co umím a hledám i cesty ke zlepšení. Prostě chci, když se zítra ohlédnu, abych si mohla říct, že jsem v dané chvíli jednala tak, jak jsem nejlépe uměla s ohledem na vyhodnocení daného stavu dítěte. Vím, že se může stát, že dojdu na nějaký konec té cesty. A tam se budu rozhodovat, co a jak dál.
Nicméně nic, co před sebou mám, nevidím a nehodnotím jako výzvu, beru věci tak, jak přicházejí a jak jsou. Každodenní péče o velmi nemocné děti může být náročná, ale nevnímám to jako výzvu. Když přicházejí, snažím se reagovat flexibilně a s láskou k dětem, kterým poskytuji péči.
Jaké jsou podle tebe největší odměny a radosti spojené s prací v Domě pro Julii?
Co se týče odměn, pro mě je největší radost spojená s vědomím, že moje práce má pozitivní vliv na životy rodin a dětí. Každý pokrok a úsměv dítěte jsou pro mě největší odměnou. Ale abych byla konkrétnější, rozdělím to na dvě části. První označuji za technickou, to znamená domácí příprava, práce na počítači, dokumentaci a podobnou administrativu, která je bohužel nutná. Druhou částí je přímá péče neboli „asistence“ v rodině a péče o nemocné dítě.
A proč to uvádím? Kontakt s celou rodinou je pro mě další velkou odměnou. Při vítání se často usmívají. Já to vnímám a cítím, že jsou šťastní. Nejen kvůli střídání v péči, ale lidsky spolu prohodíme několik odlehčených vět mezi dveřmi. Běžná témata, jak se kdo má, koho co trápí, co si přeje. A až se za nimi zavřou dveře, tak si troufám říct, že odcházejí s klidnou hlavou a užijí si těch pár chvil bez přemýšlení, co se doma děje. To je pro mě tou největší odměnou. Že vím, že mě berou jako odborníka, kterému věří, že mi svěří vlastní dítě do péče. Když pak přicházím ke svému malému pacientovi a usmívá se, i přesto, že mu třeba není zrovna dobře; když mě poznává; když rehabilitujeme a snaží se mi pomoct; spolupracuje, přestože je jeho stav velmi vážný; vnímám, že si to se mnou užívá venku – to jsou pro mě obrovské odměny, které se mi v práci dostávají.
Můžeš přiblížit nějaký příběh či okamžik, který tě hluboce ovlivnil v práci s dětmi?
Přidám jeden z konkrétních příběhů. Chlapeček, kterého mám už dlouho v péči má komplikovaný zdravotní stav, který navíc doprovází těžká epilepsie – probíhají u něj farmakorezistentní záchvaty (tzn. horší kontrola záchvatů, které znamenají více nežádoucích příhod a razantní snížení kvality života). Znamená to, že například neakceptoval žádné dotyky v oblasti obličeje. V takovém případě je velmi složité navodit pocit důvěry, a hlavně způsob uklidnění.
Hledali jsme velmi dlouho. Zabralo mi to zhruba čtvrt roku, než jsme našli, jak navodit zklidnění, které je při velmi častých záchvatech stěžejní. Odjížděla jsem z těchto služeb velmi smutná. Nebudu skrývat, že i se slzami. Nedařilo se mi prostě najít řešení. Měla jsem pocit, že můžu udělat více, ale nedokázala jsem to uchopit. Nebyli jsme s chlapečkem schopni se na sebe naladit. Snažila jsem se, ale měla pocit, že ještě můžu víc. A po čase se to nakonec opravdu povedlo.
Našli jsme mezi sebou způsob a důvěru. Dnes se po mém vstupu do bytu chlapec otáčí a usmívá. Já se k němu přiblížím a skloním hlavu, je to takový náš iniciační pozdrav. Už není problém se jej dotknout v oblasti hlavy i obličeje. Někdy to jde rychleji, jindy to od příchodu nějakou chvilku trvá, ale už dokážu najít způsob, jak jej uklidnit. Velmi často se mi stává, že mi dokonce usíná v náručí. Což považuji za obrovský posun v péči. Dnes po téměř dvou letech, kdy do této rodiny jezdím, začínáme zavádět i muzikoterapie. A nedávno jsme spolu při jedné z takových rozvášněných písní řeckého typu zažili i krásnou chvilku. On byl tak pohlcen tou hudbou, že dokonce začal bouchat rukou do rytmu. Takový okamžik ve vás něco zanechá, opravdu to je pocit velmi velké radosti.
Jak vnímáš, že tvé služby pomáhají rodinám odpočinout si a zvládat náročnou péči?
Je to tak, poskytuji podporu rodičům a dlouhodobě pečujícím. Já myslím, že už jsem to lehce zmínila, že vidím, že pečující rodina si díky mé službě a důvěře ke mně může odpočinout. Opravdu můžou odejít z domu a vědí, že jim ošetřím a opečuji dítě v době jejich nepřítomnosti, a to jak zdravotně, tak i rehabilitačně. Provádím samozřejmě i formy hry a aktivizace a jdeme i ven. Což by spousta rodin, především pečujících maminek, které se ještě starají o celou rodinu a domácnost, často už nezvládly. Ale je to také o osobním kontaktu. Někdy si povídám u kávy i s dalšími členy rodiny. Řeknou mi, co je trápí nebo těší. Myslím, že pro tyto rodiče je osvobozující, že se mohou také svěřit a najít pochopení.
Jak podporuje organizace Dům pro Julii tvůj rozvoj a profesní růst?
Spočívá to především v poskytování potřebných zdrojů a možností pro další vzdělávání. Mám k dispozici různé stáže a konference v oblasti paliativní péče. Velmi mě posouvá spolupráce s kolegyněmi a sociálními pracovnicemi našeho týmu. Mám pocit, že vedle nich rostu a učím se, dívám se za roh. Protože dříve moje práce byla zaměřena na zdravotní hlediska. Nové souvislosti, které sociální tematika přináší, mě obohacují o perspektivu, kterou bych v rámci mé zdravotní profese nezažila.
Velmi mi pomáhají se rozvíjet jednotlivé supervize a intervize. Před příchodem do organizace jsem to neznala. Nevěděla jsem, co to znamená diskutovat o jednotlivých problémech, že na ně dokážeme společně nahlížet ze zdravotního, ale i sociálního hlediska. Společně tak dokážeme najít středobod a ideální řešení. Myslím, že je to naprosto úžasný nástroj, který mi přináší největší profesní i osobnostní růst.
Co bys poradila lidem, kteří by chtěli pracovat v dětské paliativní péči v Domě pro Julii? Jaké dovednosti a vlastnosti jsou podle tebe důležité pro tuto práci? To je velmi těžká otázka. Já myslím, že praktické dovednosti a znalosti jsou potřeba. Ale vše vás ve škole nenaučí, to ukazuje až praxe. Až při ní zjistíte mnoho krásných příkladů, které se vymykají naprosto všem normám. V praxi si otestujete, co skutečně funguje – to je podle mě velmi důležité. Je náročné hledat řešení na složité situace, zpětně si je vyhodnocovat a reflektovat. Stojí to ale mnoho osobního úsilí, se kterým se potřebujete nějak vnitřně vyrovnat. V paliativní péči považuji za důležité mít lásku k lidem, a taky jak se říká „slunce v duši“. K tomu pokoru, a především chtít s lidmi komunikovat. Pokud někoho baví se dál rozvíjet, často tím pádem i čelit novým zkušenostem, je to dobře. V našem oboru jdeme velmi rychle dopředu, vyvíjíme se. Mnohdy se věci opravdu rychle mění a je nutné to zpracovat a přijmout. Je nutné vše dobře vykomunikovat, to je zásadní. Myslím, že i důležitější než mnoho let odborné praxe. Ale když se to vše potká dohromady, to je značka ideál. Častým tématem je odpočinek rodiny od náročné péče, jak odpočíváš nejraději Ty? Pro mě jsou nejcennější a nejdůležitější chvilky s mojí rodinou. Miluji své děti naprosto nad všechno. Trávit s nimi čas je pro mě moc důležité, vždycky mě to povzbudí, posune a dodá spoustu energie. Miluji svá zvířata, které mám doma. Prakticky mě léčí, mám tak každý den canisterapii. Panička je vždycky krásná hned od probuzení a vždy hodná, i když přijde domů a je vyčerpaná, nervózní nebo protivná. K tomu ještě ráda sportuji, kombinuji běh a hory, které zbožňuji. Mám ráda dlouhé horské přechody a čas strávený sama se sebou. Péče o mě obsahuje balanc mezi mou rodinou, zvířaty a přírodou.
Zdravotní sestra Dáša při domácí péči Domu pro Julii o Vojtu.
Chcete se stát součástí týmu přímé péče Domu pro Julii? Více informací zde: Chci do týmu.
Commentaires