„Jste vidět a zasloužíte si odpočinek,“ vzkazuje pečujícím běžkyně Jitka. Pro Dům pro Julii uběhla 2100 kilometrů

Uběhnout půlmaraton je pro mnohé životní meta. Jitka Dvořáčková jich uběhla rovnou sto. A to ve sto po sobě jdoucích dnech. Její motivací ale nebylo lámat sportovní rekordy. Všechny své kilometry věnovala těm, kteří podávají nadlidské výkony každý den za zavřenými dveřmi svých domovů. Rodinám, které nepřetržitě pečují o nevyléčitelně nemocné děti. Svojí výzvou se rozhodla podpořit dětský hospic Dům pro Julii. Povídaly jsme si o tom, proč si vybrala právě toto téma, na co myslela ve chvílích největšího vyčerpání a co všechno ji tato zkušenost naučila. 

archiv: Jitka Dvořáčková

Uběhnout 100 půlmaratonů za 100 dní je neuvěřitelný sportovní výkon. Kde se vlastně vzal ten nápad? Co se v člověku musí stát, aby si řekl: „Sto dní po sobě poběžím půlmaraton.“? 

Při běhu, kde jinde než při běhu (smích). Člověk je sám s vlastními myšlenkami, napadne ho spousta věcí, spousta nápadů. Některé jdou do ztracena, ale některé jsou neodbytné a drží se vás jako klíště. Když se vás nějaká myšlenka drží delší dobu, tak plánujete, jak by šla zrealizovat a kdy.  

Takže to bylo spíše rozhodnutí, které zrálo postupně? 

Tuhle myšlenku už jsem měla rok a půl, dva roky a pořád jsem ji chtěla uskutečnit, ale nevěděla jsem, jak to pojmout. Rozhodnutí muselo dozrát. Musela jsem být stoprocentně přesvědčená, že do toho půjdu, že neskončím v půlce. Chtěla jsem si být jistá, že teď je ten správný čas. No a když už zrealizovat něco takového, tak jsem chtěla, aby to mělo určitý přesah. Člověk na sebe totiž upoutá pozornost, tu jsem ale nechtěla mít jen tak. Napadla mě tedy charita.  

Kdy se ve Vás zrodil nápad spojit tak extrémní sportovní výzvu právě s podporou Domu pro Julii? 

Přemýšlela jsem, jestli svůj běh spojit s konkrétním člověkem, který potřebuje pomoct. Pak jsem si ale řekla, co ti lidé, kteří pečují, ti si přece také zaslouží naši pozornost. Ta myšlenka vlastně vznikla i díky tomu, že jsem podobnou situaci viděla ve svém okolí. Teta se čtyřicet let starala o svoji maminku, pak i s pomocí mojí mámy. Člověk, čím je starší, tím si více uvědomí, co všechno musely obětovat. Jak byly obě velmi, velmi unavené, fyzicky i psychicky. Že to bylo zkrátka velmi náročné všechno zvládnout a zorganizovat. A o těchto lidech se nemluví.  

A proč tedy konkrétně dětská paliativa a Dům pro Julii? 

No, přiznám se, když jsem hledala na internetu různé možnosti, tak jsem nic nemohla najít, a proto jsem se zeptala ChatuGPT (smích). Takže AI mi to vlastně poradila. Začala jsem tedy zjišťovat více informací. Tato myšlenka mě okamžitě nadchla a bylo hned jasno.  

Svou výzvu jste věnovala všem pečujícím. Lidem, kteří se nemohou zastavit a jsou pro společnost často „neviditelní“. Co by podle Vás měla veřejnost o každodenním životě těchto rodin vědět ze všeho nejvíce? 

Aby si to sami zkusili. Na jeden den, nebo aspoň třeba na čtyři hodiny. Aby si opravdu vyzkoušeli o někoho pečovat. Ať si zkusí nastavit v noci dvacet budíků, které je budou v různých časech budit ze spánku, aby zažili spánkovou deprivaci, kterou zažívají pečující rodiče.  

Váš vytrvalostní výkon sledovala na sociálních sítích spousta lidí. Ozývaly se vám během těch více než tří měsíců například i samotné rodiny, kterých se to týká? 

Ano, zrovna minulý týden jsem četla velmi pozitivní příspěvek, kdy mi jedna paní za tuhle výzvu děkovala a psala mi, že tím, co dělám, dávám jasný signál, že pečující rodiny vidím, že o nich vím. Některé zprávy mě skoro rozplakaly. Bylo to pro mě takové zadostiučinění. Pocit, že ti lidé vědí, že nejsou neviditelní.    

Každý den uběhnout 21 kilometrů, do toho chodit do zaměstnání a starat se o rodinu. To je obrovská fyzická zátěž. Co Vás drželo ve dnech, kdy Vám bylo opravdu těžko? 

Že to pro mě za chvíli skončí. Pro pečující to ale pokračuje dál. Ano, byly tam krize. Třeba v sobotu a neděli se mi nechtělo vstávat z vyhřáté postele. Někdy jsem musela už v šest hodin ráno vyběhnout. Já to mám ale na dvě hodinky, takže jsem věděla, že za chvíli bude konec a přijde ta úleva, což ty rodiny nemají.  

Byly chvíle, kdy se ozvaly pochybnosti? Chtěla jste to někdy vzdát? 

Pochybnosti byly, ale vzdát jsem to nechtěla nikdy, to asi ne. Kdybych byla třeba nemocná, tak tam by přišla otázka, zda pokračovat dál. Měla jsem ale štěstí, nemocná jsem nebyla, zraněná taky ne. A že mě někdy něco bolelo? Tak to za chviličku zase přešlo. Krize samozřejmě byly. Běhala jsem na ledu téměř dva měsíce, což bylo náročné. Já jsem s tím ale počítala a měla jsem v záloze plán B. Kdyby bylo opravdu echt špatné počasí, mohla jsem jít na běhátko. Chtěla jsem to uběhnout za každou cenu.  

Co jste se o sobě za těch sto dní dozvěděla? 

Že jsem hrozně tvrdohlavá. Že jsem tvrdohlavější, než jsem si myslela. Když se zabejčím, tak prostě musím. Taky vím, že neběhám na ego, ale na pocit. Když byla únava nebo horší počasí, tak jsem zpomalila, neběhala jsem na tempo nebo na čas.  

Když srovnáte Jitku na startu svého prvního půlmaratonu ve Valencii a Jitku po doběhnutí toho stého, doma v Praze, jaký je mezi nimi rozdíl? Změnila Vás tato zkušenost nějak? 

Teď už vím, že dokážu, co si řeknu, když jsem fakt pevně přesvědčená. Dokážu potlačit ego, což je super a umím dobře plánovat a organizovat. A také jsem se přesvědčila, že mám skvělou rodinu.  

A jak to vlastně rodina přijala, když jste jim o výzvě řekla? 

No, dcera si toho skoro ani nevšimla (smích), dozvěděla se vlastně zpětně, že od Valencie běžím každý den půl maraton. A synovi to bylo celkem jedno, stejně prý hodně běhám. A přítel se musel smířit s tím, že i s v sobotu a neděli musím vyběhnout, a že u nás zkrátka nebudeme mít klasické klidné víkendy. Ale věděl, do čeho jde a podporoval mě v tom. 

Co byste chtěla, aby si lidé z Vaší výzvy odnesli? Co je to poselství, které jim chcete předat, v čem je chcete inspirovat?

Když se pro něco rozhodnou, ať do toho jdou a je vlastně jedno, co to bude. Jakmile se do něčeho pustí, měli by za tím stát a nepodceňovat se. Pokud se rozhodnou, že chtějí uběhnout třeba půlmaraton, ať to zkusí. Ale postupně. Ne po hlavě. Krok za krokem se k tomu propracovat. Na té cestě uvidí, kolik toho dokážou, a strašně moc se toho o sobě dozví. Často pak zjistí, že o sobě pochybovali úplně zbytečně. Samozřejmě s rozumem, když do všeho půjdou po hlavě, bez přípravy, tak mohou velice rychle ztroskotat a na psychiku to pak není úplně dobré.  

Když se ohlédnete za posledním dnem výzvy, co jste bezprostředně po doběhnutí cítila: úlevu, radost, nebo třeba pocit: “Co dál?”  

Skoro jsem brečela, byly tam strašně velké emoce, byla jsem přestimulovaná. Byla tam radost, velká úleva, pro mozek i pro tělo. Vůbec jsem neměla pocit „a co teď?“ Věděla jsem, že budu regenerovat a v rámci možností odpočívat.  

Co si z této zkušenosti chcete přenést do běžného života?

Člověk se hodně podceňuje a pochybuje o sobě, a přitom dokáže více než si myslí. Tak to bych si chtěla vzít do osobního života.  

Co byste vzkázala rodinám, pro které jste běžela? 

Jste vidět! Vidíme vás a děláte to dobře. A taky si zasloužíte odpočinek, za který se nemusíte stydět, ten je také potřeba.